Sumec v duši

Nový pozdrav nás bláznivých sumcařů už znáte… A jak dopadla týdenní výprava do španělského Caspe na horní přehradu Rio Ebro do kempu sumci.com? Řekl bych, že nad očekávání dobře, nebo spíš super dobře.

Trochu se vám to pokusím přiblížit. Termín jsme tentokrát vybrali hodně brzký - od 10. do 17. března - a dobře jsme udělali. Voda se pomalu ohřála na 10 až 12 stupňů, venkovní teploty už přes den dosahovaly nádherných 13 až 20 stupňů, ale noci byly ještě studené (3-10 stupňů). S tím jsme ovšem počítali. Měli jsme proto přibalené teplé spodní prádlo, více vrstev termo oblečení a navrch i oblečení na lyžování, samozřejmě nepromokavé. Mohli jsme tedy v klidu chytat celou noc i den. Naší cílovou rybou byl sumec, ale jako vždy jsme s sebou přibalili i vláčku na candáty pro zpestření.

Po příjezdu jsme se přivítali s celou posádkou kempu a spěchali jsme si do mobilního domu vybalit pruty, oblečení, jídlo a dobroty, co jsme si nakoupili v Caspe. Rád si ve Španělsku kupuji místní klobásky, chorizo a oříškové směsi. Na to se vždycky těším.

Po vybalení jsme se hned vrhli na navázání jednoho prutu na vertikalu (vertikální přívlač), protože už na nás čekal Neča (Martin). Už za hodinu jsme tedy vyráželi na večerní „vertikálu“. Neča mě opět učil, jak správně vodit nástrahu, a to způsobem „pelajig“, který byl pro mě nový. Neča je profesionál, který už deset let žije na Ebru a dělá tu průvodce. Ve svém volnu cestuje za sumci po celém světě, do Itálie, Francie a jinde. Připadám si po jeho boku vždycky jako školáček ze 3.E. Rád poslouchám jeho zážitky a zkušenosti a moc rád s ním diskutuji a polemizuji o tom, jak správně seřídit a kde použít jakou montáž, trhačku, bójku a podobně, aby se proměnilo co nejvíc záběrů. Probíráme také, že jsou sumci čím dál opatrnější a zkušenější a je stále těžší a těžší chytit ty největší a nejstarší mazáky. Je to zřejmě tím, že už byli několikrát chyceni a dávají si proto pozor.

Ale zpátky k výpravě a rybolovu. První záběr měl Láďa. No, jak jinak, začátečník má vždy štěstí… Navíc byl Láďa poprvé ve Španělsku. Neča mu poradil, jak má při „vertikále“ postupovat, po chvíli se ozvalo „Je tam!“ a Láďa zdolával prvního španělského sumce naší výpravy. Já jen dodal: „Paráda, zahájeno…!“ a po chvíli se na hladině objevil první sumec dlouhý asi 150 cm. U lodi jsme rychle udělali dva tři snímky a poslali jsme ho zpátky do vody, kam patří. Po chvíli se opakovalo to samé a Láďa měl druhý záběr od sumce podobné velikosti.


Já a Neča jsme byli bohužel bez záběru, ale viděli jsme na echolotu dost sumců, dokonce několik „monster“. V takových chvílích se nám, nebo alespoň mně, zastavuje tep. Myslím, že ani nedýchám, adrenalinu mi proudí žilami tolik, že bych ho mohl stáčet do lahví. Tyto okamžiky pro mě mění echolot na ten nejhezčí televizní program, jaký bych dokázal sledovat hodiny, dny, týdny, měsíce, roky, možná i celý život… Prostě nádherná závislost. Kdo to poznal, ví, o čem píšu. Sumci se zkrátka jen přijeli podívat k nástraze, ale k záběru jsme je nepřesvědčili žádným pohybem, žádným klepancem o dno, prostě ničím. Nebyl ten správný čas. To ale vůbec nevadilo. Byl to náš první večer a záběr by byl jen super jackpot.

Zpátky v kempu jsme si řekli, že je to skvělé, protože to vypadá, že sumci jsou při chuti. Když se první večer podařily dva úlovky, mohlo by to být dobré i celý týden. Ovšem po zkušenostech z jiných výprav jsme věděli, že to také mohli být jediní sumci výpravy. Oba jsme ale doufali, že se nám ještě něco ulovit poštěstí, a tak se nám dobře usínalo.


Ráno ještě nefoukalo, proto jsme vyrazili opět na „verikálu“. Tentokrát jsme zůstali všichni bez záběru, ale vůbec nám to nevadilo, protože jsme si zmapovali terén a domluvili se, kam vyrazíme večer na podvodní splávky („podvoďáky“). Na vertikálu už dál počasí nevypadalo slibně, snad kromě středy, kdy podle předpovědi mělo být trochu bezvětří, ovšem to může být za dva dny všechno jinak. Neča nám zvolené místo schválil, vše vypadlo dobře. A předpověď na další dny bohužel vyšla - dost foukalo, a tak se na „vertikálu“ už lovit nedalo. Sem tam se mezi skálami udělalo bezvětří nebo v některé zátoce či zatáčce, většinou večer, někdy i na hodinu, někdy na dvě. Ale čekat se nám na tyto chvilky nechtělo, a tak jsme se rozhodli chytat sumce pomocí podvodních splávků.

Místo, které jsme vybrali, bylo v zatáčce pod skálou. Když nefoukalo, hned jsme volali Nečovi, ať skočí do lodi a frčí na „vertikálu“. Byla to pro něj otázka chvilky, s jeho rychlou lodí byl u nás za deset minut. Inu, šedesátka motor je zkrátka šedesátka, a tak mohl v pohodě zkoušet hodinu i déle vertikální lov. My jsme se ale rozhodli, že to nebudeme komplikovat a strávíme případně raději zbytek týdne s podvodními splávky, než se trmácet sem tam kvůli hodině vertikálního lovu. Ačkoli aktivní chytání z lodi je mému srdci mnohem blíž.


Aktivní sumcařina je prostě něco úplně jiného. Záběr a kontakt s rybou přichází do prutu, který většinou držíte v ruce. Záběr jde většinou kolmo pod lodí na krátkou vzdálenost, a když sumec vypálí vpřed a vy stojíte zapřeni jednou nohou o bort lodi, nemůžete dělat skoro nic, loď se otáčí a sumec vás táhne, kam se mu zrovna zachce… - to jsou pro mě ty nejhezčí okamžiky. Prostě souboj. Kolikrát jsem si říkal, jak to vlastně je: zdolává sumec mě, nebo já jeho…? Tohle je vlastně je to, co na sumcařině miluju. Je to ale hodně individuální. Někdo má raději chytání na pohodu ze břehu, k tomu bivak, lehátko, spacák, a když to cinkne, přichází zdolávání, třeba i na 300 metrů, kdy se přetahujete se sumcem o každý metr. Někdy se opět zdá, že sumec zdolává rybáře, a někdy mi přijde, že souboj nemá konce. Člověk už skoro nemá sílu a sumec má k dobru ještě sto metrů šňůry. Je to zase úplně jiný souboj.


Někdy je třeba za sumcem vyrazit s lodí na vodu. Pak se spojí zdolávání ze břehu a zdolávání z lodě a to už je zajímavější kombinace. Ale pořád je takový souboj u mě až na druhém místě. Samozřejmě je to někdy také skvělý relax, hlavně s příjemným parťákem nebo parťačkou a masem na rozpáleném grilu, s bezva náladou a pěkným počasím… To pak je krásný způsob rybařiny. Prostě, každá metoda má své kouzlo. A tak byly pro nás podvodní splávky asi tím nejlepším řešením dané situace. Je důležité umět se přizpůsobit situaci.


Sumci byli při chuti, a tak to každý večer nádherně cinkalo. S Láďou jsme dohromady nachytali za týden asi 15 sumců. Možná jsme na nějaké menší zapomněli, byl to koncert! Ty největší si ale pamatujeme - 210 cm, 205 cm, 202 cm, 198 cm, 195 cm, 180 cm, 180 cm. Neměřené ryby měly odhadem třikrát po 160 cm a třikrát po 150 cm, jeden sumec měl kolem 130 cm a jeden kolem 120 cm. Prostě nádhera! Nesmím zapomenout na „kamaráda z mokré čtvrti“, Roberta, který přijel se svou partou přátel ve stejný termín. Byly to naši sousedi v kempu, a protože se jim první den a noc moc nedařilo, řekli jsme jim, aby si sedli kus pod nás, když nám to tak krásně cinká.

Robert a celá jeho parta byli fajn chlapi a nakonec také nachytali dost sumců. Společně jsme to v kempu pořádně oslavili. Byly to pohodové dny i večery, tak jak to má být. Dost jsme se nasmáli. Občas jsme chodili po skalách na výzvědy nebo jen tak popovídat, jak to komu jde. Máme proto i pár společných fotek, kde nechybí ani náš guru, mistr Néča. Některé večery trávil s námi nebo vedle u Robertovy party a vyprávěl a vyprávěl…


Poslední večer jsme zůstali zakotvení na lodi a zkusili jsme chytat na vypuštěné splávky po proudu za lodí. Proud byl ale dost silný a dost se ochladilo, a tak jsme se už záběru nedočkali. Na vodě byla navíc ještě větší zima než na břehu, takže jsme poslední noc pěkně promrzli.

Taková byla tedy naše výprava. Krásná, ale krátká, jako vždy, a tak už plánuji výpravu další…

Zatím vám přeji Petrův zdar a sumce v duši. Váš Filip (Fidža)

PS: Omluvte prosím kvalitu fotek, do příští výpravy přikoupím fotoaparát, který fotí dobře i v noci…

10.5.2018